close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Forest of a Thousand Lanterns

29. října 2019 v 8:41 | lucie |  literatura
Sedím si pěkně v plzeňském Crossu, piju přeslazený kafe, jím dýňový dort a cítím se podzimně. Po osmi hodinách v práci a hodině a půl doučování by si člověk řekl, že se pokusím si v takové ojedinělé chvilce trochu odpočinout. Moje workoholické prsty se ale neřídí mainstreamem a běhají po klávesnici i teď, jak jinak.

Přijde mi, že poslední dobou mám dost málo času na čtení, když ho tedy konečně mám trochu víc, logicky si chci přečíst něco hodnotného, něco, co mi dá po přečtení něco cenného. Třeba epickou fantasy zasazenou do světa podobajícího se Číně. Přihoďme k tomu ještě elementy ze známé pohádky a máme tu mého knižního favorita. Forest of a Thousand Lanterns, tedy Les Tisíce Luceren. To je snad poprvé, co se mi líbí i doslovný překlad do češtiny.

Naší hlavní hrdinkou je mladá Xifeng, jejíž teta ji celý život mučí a schovává ten fakt za 'výchovu'. Zlá teta chce, aby Xifeng naplnila svůj osud a stala se císařovnou celé země. Neteřince se to nelíbí, ale nakonec se samozřejmě rozhodne, že teta má nakonec asi pravdu. To by ale nebyla pravá YA kdyby Xifeng neměla po boku svalnatého asijského chlapce. Kterého pak nechá plavat (pardon za spoiler, ale po prvních třech stránkách byste to stejně věděli taky). Ve zkratce, Xifeng se nakonec dostane do paláce, v jejím osudu jakožto vládkyni země jí ale stojí v cestě ještě jedna překážka - těhotná císařovna.

Nechci se po lokte hrabat v detailech, což je u knížky o cca 360 stránkách docela oříšek, ale co musím zmínit je charakterizace postav v knize. Postavy, které jsem měla nenávidět jsem nenáviděla ještě o trochu víc, a ty co jsem měla mít ráda jsem zbožňovala. Nečetla jsem moc knih, kde by se vyskytovala antihrdinka, možná proto jsem byla jednoduše okouzlena něčím novým, ale Xifeng je naprosto úžasná postava. Sympatizujete s ní, i když víte moc dobře, že byste neměli. Fandíte záporným postavám, protože jsou vůbec záporné? Julie C. Dao mi pomohla si uvědomit, že všechno není černobílé.

Dalším skvostem je svět, který autorka vytvořila. Možná mám až moc velkou slabost pro pohádky a pohádkové popisy, ale nestalo se mi, že bych měla nutkání přeskakovat popisy přírody nebo politiky Feng Lu, tedy císařství, ve kterém Xifeng žije. S tímto faktem se ale bohužel pojí jediný problém, který jsem s knihou měla. Hodilo by se mi víc popisů, možná nějaká ta mapka vně přebalu nebo podobná perlička, protože ostatních zemí bylo popsáno až příliš na to, abych si dovedla utvořit nějakou celistvou představu o jejich kultuře či obyvatelích. Vzhledem k tomu, že se jedná o první díl duologie, jsem ale schopná tento fakt odpustit a doufat, že druhý díl na tohle bude myslet.

Hodnocení: 9/10

Test představivosti: Jakou pohádkou si myslíte, že byla kniha inspirována, jen na základě mé recenze? Nápověda: Jablka a srdce.
 

O vášních

23. října 2019 v 8:35 | lucie |  zápisník
Psát.
Minimálně v našem srdci Evropy máme všichni tu možnost říct, že to umíme. Ale je rozdíl mezi psaním a psaním. Vy věční čtenáři a aspirující spisovatelé mi jistě dáte za pravdu. On fakt, že někdo dokáže psát ještě neznamená, že by to dělat měl. Já sama si často připadám, jako bych na to ani neměla myslet, protože cokoliv co vzejde z mé hlavy bych dokázala přirovnat ke kouřící se hromadě psích... no, řekněme k odpadu.

Chvíli mi trvalo si uvědomit, že ten pocit je naprosto přirozený, ba co víc, že je dokonce k nezaplacení. Každý druhořadý (a často i prvořadý) pisálek by měl mít v sobě takový ten imaginární senzor, který vycítí brak na sto honů. I když onen brak možná vyšel právě z pisálkova pera. Samozřejmě, není nic špatného na tom svoje psaní pochválit a dopřát si tak tu tolik potřebnou motivaci, ale zamyslete se nad tím. Když kritizujete každé slovo, které napíšete, jakou reakci to ve vás podněcuje? Touhu napsat to líp. Ano, také to většinou vyústí v tunu frustrace a minimálně pět prázdných hrnků od kafe rozesetých po všech koutech pokoje, ale to je nutná oběť.


Jaké to vlastně je, psát? Vzhledem k tomu, že jsem velmi nedisciplinovaný a pohodlný člověk, psaní je pro mě jako krvácení. Proběhne jednou za čas, většinou v ten nejnevhodnější okamžik, a v nadměrném množství. K takovému špatnému načasování patřil třeba svaťák nebo den před deadlinem v momentě, kdy mi zbývalo udělat ještě 90% práce. Přibližně jednou za měsíc, možná dva, to ze mě všechno takhle vypadne. Prsty vychrlí slova na klávesnici a já ani nemyslím na to, jestli vůbec dávají smysl. Po takovém sezení se cítím vyčerpaná a spokojená a odhodlaná to další dny opakovat. Ale to se nestane. Proč?

Protože psaní je jako skok do ledové vody. Víte, že to bude dobrý, jakmile si na tu teplotu zvyknete, ale zároveň se bojíte prvotního styku s ní. A co když nastydnete? A co když vám bude zima? A nebude se vám to líbit a - Určitě jste si udělali představu. Pravdou ale zůstává, že jakmile do té vody skočíte, nejspíš nebudete chtít vylézt ven. Strach ze sezení před prázdným textovým dokumentem je podobný strachu ze skoku do takové vody a je jednoduché nechat se jím unést.

K psaní mám podobný vztah jako jsem měla ke škole. Nenávidím ji a zároveň miluji. Těším se do ní, a zároveň ne. Po dlouhé úvaze jsem došla k odůvodnění těchto rozporuplných pocitů. Není to škola, do které se těším, je to jen její představa. Představa toho, jak sedím v lavici, úhledně si zapisuji poznámky z nesmírně obohacujícího výkladu zapáleného profesora, kterému záleží na našem vzdělání. Představa jak mám naspaných minimálně osm hodin a za sebou čtvrt dne domácího studia. Ve skutečnosti můj rok na vysoké vypadal tak, že jsem byla ráda, když jsem ráno po pěti hodinách spánku vůbec rozlepila oči, a že v neskutečně nezajímavých přednáškách jsem si ani neměla co zapisovat, protože jsem tématu nerozuměla a absolutně nikoho to nezajímalo.

Ale psani? I když k němu chovám smíšené pocity, vím, že v tomto případě se jedná o něco podobného jako jsou vztahy mezi matkou a dcerou. Svoji mámu taky miluju, i když mi z 80% našich interakcí leze na nervy. A stejně bych ji nevyměnila za nějakou jinou, třeba za takovou, která vám koupí zmrzlinu kdykoliv si o ní řeknete a pravidelně vás vozí autem do školy. Stejně je to i s psaním. Mohla bych třeba začít s moderními tanci a zahodit celou tuhle tvořivou fázi za hlavu, ale to já udělat nechci. I kdyby mi moderní tance kupovaly tuny čokoládové zmrzliny.

Povězte mi o nějaké vaší vášni. Máte k ní stejný vztah jako já, nebo jsou pro vás výše psané řádky španělskou vesnicí?

S láskou
Lucie

Spinning Silver

23. srpna 2019 v 9:29 | lucie |  literatura
Tak jsem konečně dokončila svou druhou letní četbu. Možná bych si přála, aby se jednalo o jinou knihu, než tuhle, ale to už je jen detail, protože jsem vděčná už jen za to, že jsem na čtení vůbec nějaký čas měla. Jedna z mála výhod hlavního pracovního poměru.

Jedná se o Spinning Silver od americké autorky Naomi Novik, a abych to řekla stručně, na více než čtyři sta stránkách si přečtete temnější předělání Rumplcimprcampra. Nevím, kdy se zrodila moje fascinace ponurými podáními pohádek, ale jednoho dne tu prostě byla. Kdybych od autorky už jednu knihu nečetla, tak si ale podle anotace Spinning Silver nekoupím. Naomi Novik už napsala knihu Ve Stínu Hvozdu, kterou jsem četla také v originále, a zařadila se mezi mé oblíbené tituly. To u Spinning Silver nehrozí.

Miryem je dcerou lichváře, který moc nevydělává, a tak převezme práci za něj. Velmi rychle se z chudoby vyhrabe k menšímu bohatství a její pověst dosáhne až ke králi zimy, který se domnívá, že dokáže přeměnit stříbro ve zlato. No, jako výrazně zkrácená anotace to nezní tak zle. Bohužel zpracování nebylo mým šálkem čaje. Autorka knihu píše z pohledu několika postav, a přeskakuje mezi nimi bez uvedení, o koho se zrovna jedná, což bylo občas dost matoucí. Celkem se jedná asi o 6 postav, tudíž si nejspíš umíte představit, jak to vypadá.

Vytvořit si názor na samotné postavy byl pro mě dost těžký oříšek, nejspíš hlavně proto, že mi připadaly všechny až únavně mdlé. Jediný charakter, jehož části mě bavilo číst, byl Car, a jeho pohledů se v knize moc nenacházelo. Tři hlavní ženské hrdinky mě svojí charakterizací docela zklamaly, nedokázala jsem určit jejich názory, postoje, nic. To je hlavní věc, která mě dost mrzí, protože potenciál v příběhu byl, a to dost velký. No co už.

Dostáváme se k dalšímu bodu, který mě snad až znechutil. Romantická linka. Patřím mezi čtenářky, které nepotřebují mít fantasy nabitou přeslazenými scénami, pokud se do knihy nehodí. Klidně se obejdu bez romantiky, a zrovna tohle je případ, kdy bych byla daleko radši za silnější charaktery, než za zamilované vztahy. Vcelku jsou v knize dva hlavní. Alespoň myslím. Napříč celým dějem najdete minimum, absolutní minimum nějakého pobláznění, nebo alespoň náznaku romantického vztahu. Přesto obě tyto romantické dvojice skončí spolu. Nechci zmiňovat spoilery, ale oběma vztahům předchází situace, které připomínají spíše domácí násilí, proto tuhle část prostě nejsem s to pochopit. Snad ani nechci.

K samotnému příběhu se mi ani nechce moc vyjadřovat. Jak jsem už zmínila, anotace zněla skvěle. Těšila jsem se na nějakou tu magii, a pořádnou zápletku, ale toho jsem moc nenašla. Miryem v zimním světě opravdu dovede měnit stříbro ve zlato. Jak? Proč ho nedovede měnit i ve svém světě? To se asi nikdy nedozvím. Rozuzlení mě nijak neohromilo, protože mi připadalo, že si ho autorka vymyslela asi jen aby se neřeklo, takže konec mě taky moc neuspokojil.

Co se mi na knize líbilo? Nejspíš líčení přírody a celé postavení světa. Knížka byla očividně inspirovaná ruskou kulturou, ale zasazena do fiktivního světa. Hlavní hrdinka Miryem je Židovka, což mi do fantasy knihy trošku nesedělo, ale nebyl to rušivý element. Popisy přírody a zimního světa se zařadily mezi silnější části příběhu, což mi trošku zvedlo náladu, vzhledem ke zbytku knihy, ale není to dost na to, abych zvedla hodnocení o nějaký extra velký kus.

Doporučila bych knihu? S čistým svědomím ne, přišla mi jako ztráta času, což mě u mé oblíbené autorky dost zklamalo. Ale zbytek jejích knih určitě neodsuzujte, jsou tak milionkrát kvalitnější.

Hodnocení: 2/10
 


O mentálním zhroucení a pražském kafi

8. srpna 2019 v 22:23 | lucie |  zápisník
Dnešek se (ne)řadí k mým pozitivním dnům. Od rána mi bylo dle mého citového rozpoložení jasné, že si nejspíš pobrečím i kvůli spadnutní vidličky na zem. Nutno poznamenat, že bych mohla s klidem předvídat budnoucnost, protože jsem měla pravdu. Každopádně i tento neslavný den dopadl po několika karambolech na pozitivní vlně. Vlastně přímo na extatické vlně.

Byl to jeden z těch cestovatelských dnů. Takových, kdy se vám nechce vylézt z postele dřív než ve dvanáct, ale musíte, protože vlak jede v jednu a vy chcete stihnout sprchu a zmírnit tak svůj 'zbývá mi pět minut do naprostého mentálního zhroucení' look. Nepodaří se vám to, ale snaha se cení. Následně vyběhnete z domu, zjistíte, že jste se oblékli moc nalehko a vrátíte se pro bundu. To už autobus hučí na zastávce a ve vás to hučí vulgarismy, protože si, konečně ztěžka oddechujíc na sedadle, uvědomíte, že jste si doma zapomněli knížku a na plánované cestě do Prahy si můžete maximálně kousat nehty.

Taky míváte takové dny? Doufám, že ano, protože by nebylo fér, kdybych v tom visela sama. No, po hodinové jízdě vlakem mi z nehtů zbyla maximálně lůžka a z nechutně vyhřátého vagonu už jen půl mozku. Nic se ale neděje, jedeme dál. Sejdeme se s přítelem, zajdeme na obligatorní kafe a pak pro jistotu ještě na druhé, v jiném podniku, úspěšně zapomeneme na plán jít se kulturně vzdělávat do umělecké galerie, a šup. Den v tahu.

(zleva: kavárna č.1, subjekt mentálního zhroucení, kavárna č.2)

Jedu zpátky vlakem, jsem dojatá když jsem konečně po sedmi hodinách zase doma a předním se stihnu tragicky rozplakat v autobuse narvaném lidmi, protože celý den myslím jen na to, jak jsem se na střední zachovala k bývalému příteli a bývalé nejlepší kamarádce, tak jim oběma napíšu protože se s nimi chci sejít a zpětně se omluvit. To by mělo k zastavení smutného vodopádu stačit, ale když už jsem v tom, radši se začnu bičovat za to, že jsem se vykašlala na vysokou a začnu bulet ještě víc.

A pak jsme u toho zlomu. U toho, jak se z velmi špatného dne stal den, za který asi nepřestanu být nikdy vděčná. Z důvodu své existenční krize si začnu jen tak listovat katalogem vysokých škol v Praze, kde se mi moc líbilo. Podmínkou jsou lehké, nebo neexistující příjmačky, neplacené studium a obor, který by mě mohl zajímat a snad i uživit.

No. A ono se mi ten obor najít povedlo. Na Karlovce. Zase. Ale tentokrát jsou příjmačky až k smíchu, protože se přímo dotýkají něčeho, v čem jsem dobrá - angličtiny. Jedno kolo, žádné pohovory ani seznamy povinné četby a individuální, humanistický rozvrh. Jiříkovo vidění.

Takže vám všem s radosti oznamuji, že zhruba za 235 dnů budu snad opět studentkou. Slzičky mě přešly a existenční krize taky. Možná i ty špatný dny budou mít něco do sebe.

S láskou,
Lucie


Jak jsem (se) sekla s vysokou

7. srpna 2019 v 14:29 | lucie |  zápisník
Mým dnešním plánem původně bylo jít navštívit slečny v jógovém studiu a trochu rozhýbat ty svoje staré kosti, protože po dnešním nočním křečovém záchvatu lýtka to docela potřebuji. Nicméně jsem se ráno vzbudila se zjištěním, že mě navštívila červená slečna a od té doby se mračím do obrazovky počítače a piju svůj trapnej černej čaj.

No a jak se tu tak mračím, napadlo mě, že se vlastně ještě tak dobře neznáme. A já bych chtěla abychom se dobře znali. Takže vám tu teď povím něco víc o svojí maličkosti a její minulosti. Která ještě není tak prehistorická jak by se podle mého vyprávění mohlo zdát, ale já měla vždycky ráda melodrama.

Vraťme se zpět do května roku 2018, přesněji do momentu, kdy jsem úspěšně ukončila své středoškolské studium maturitní zkouškou. Přísahám, že mi klidně mohl patřit celý svět, nebo alespoň tak jsem se dozajista cítila. Sice jsem v ruce ještě neměla maturitní vysvědčení, ale už jsem měla tu jistotu, že žádné opakování se konat nebude. Jediná věc, která mi zbývala, byla zjistit, zda jsem se dostala na vysokou školu, kam jsem se hlásila.

Musím poznamenat, že ve svých devatenácti letech jsem byla ještě dost ambiciózní, takže jedna přihláška směle putovala světem internetového připojení na univerzitu Karlovu, ale zároveň jsem také chtěla mít jistá zadní vrátka, takže ta druhá si to rázovala na vyšší odbornou školu cestovního ruchu, kam přijímali uchazeče čistě dle výsledků jejich maturit. Z těchto dvou jsem se dostala jen na jednu, a myslím, že není třeba objasňovat, která to byla (mé vodnářské ego je do jisté míry stále pošramocené).


No a třetí přihláška, ta osudová, mě zavedla do srdce Plzně. Více specifikováno, na pedagogickou fakultu, obor Angličtina pro vzdělávání. No a protože samozřejmě nemůžu mít všechno jednoduché, byla jsem nucena si zvolit i druhý obor, neboli blok studia - historii.

A musím vám říct, že první semestr byl více méně idylický. Dokonce jsme měli i jistý seminář v angličtině zaměřený na kreativní psaní, a já myslela, že jsem si nemohla vybrat lépe. Pravdou je, že mohla. O dost. Nemám v úmyslu hanit žádné profesory (i když bych ráda) ani školní prostředí (i když bych moc moc ráda), ale jakmile nastal semestr druhý, růžové brýle mi rázem spadly. Obor, co jsem studovala mi nic neříkal, nebavil mě, mrzelo mě, že to takhle cítím a kladla jsem si to za vinu. Z představy mé učitelské kariéry mi přebíhal mráz po zádech, zvlášť po mé půlroční zkušenosti jakožto lektorky angličtiny pro sedmileté děti, ve které jsem si k jednomu nebo dvěma z nich vytvořila sice nějaký vztah, ale ne dost silný na to, aby mě přesvědčil o vstupu do profesorských řad.

A tak jsem skončila. Není to moc dlouho, vlastně tak dva měsíce zpátky. A můžu vám s klidem říct, že doteď mívám občasné záchvaty sebenenávisti a někdy si připadám neskutečně hloupá, protože do mě už od mala všichni kolem hučeli, že člověk bez vysoké školy vlastně skoro ani není člověk a může jít dělat maximálně ředitele podlahových krytin (tj. uklízečka, pro ty z vás, co ten titul mají). A přijdu si skoro bez cíle, i když mám v plánu se na vysokou školu vrátit, protože mi to mučení se v knihovně v jednu ráno hrozně chybí. Sice chci studovat jiný obor, v jiném městě, ale chci se vrátit.

A tak jsem recepční. Prozatím, na dobu blíže neurčenou. Svou práci upřímně ráda nemám, ale na druhou stranu v ní mám dost času na to, konečně dopsat tu zatracenou knížku, i když to s platem není nejslavnější. A třeba ji dopíšu a budu vydělávat těžký prachy a lidi mi budou trhat ruce kvůli autogramu a filmový společnosti se budou rvát o práva ji zfilmovat. A nebo taky ne. Obojí je naprosto v pořádku, stejně jako občas nemít cíl a nevědět co se sebou dělat dál je v pořádku. Hlavní je, abychom vždycky našli cestu zpátky.

S láskou,
Lucie

Grande entrée

6. srpna 2019 v 14:59 | lucie |  zápisník
Jak rychle moje blogová kariéra začala, tak zase skončila. A začala. Zrovna dneska.

Pro ty, kteří ještě nemají tu výhodu, že by se mnou kdy měli něco do činění (což bude většina), je tu menší obligátorní úvodníček. Jmenuju se Lucie a hrozně nesnáším, když mi někdo říká Lucko. Na druhou stranu mám ráda, když mi někdo říká Luci nebo Lucie. Jsem už dva roky za hranicí dospělosti, ale dospělá si připadám jen v momentech kdy vařím skutečné jídlo nebo peru prádlo.

Co se týče obsahu tohoto zápisníku, bude se vám tu líbit pokud máte rádi knížky, knížky, a ukňourané stížnosti ze života dvacetileté recepční postrádající bakalářský titul. A zmínila jsem knížky?


Ze svého středoškolského dna pesimismu se mi během jednoho roku na vysoké podařilo se vypracovat do kolísajícího optimisty, proto můžu sebevědomě říct, že miluju sluníčko a kočky. Moje maminka by o mě nejspíš řekla, že moc utrácím, a že se jí nelíbí, že chodím s Vietnamcem, ale já doufám, že vy to nebudete brát tak negativně jako má drahá rodička, a že si tu budeme rozumět.

Jsem velice, velice tolerantní člověk, ale duševně nezvládám výbušné jedince, a taky výbušniny celkově, i když sama jsem nejspíš obojím, ruku na srdce. Momentálně se snažím napsat (nebo lépe řečeno dopsat) knihu a být oficiálně publikována nakladatelstvím, a přestěhovat se ze sdíleného bytu do garsonky, kde se tento cíl může uskutečnit. Možná mi k tomu pomůže kočka nebo dvě.

S láskou,
Lucie

Kam dál