close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Říjen 2019

Forest of a Thousand Lanterns

29. října 2019 v 8:41 | lucie |  literatura
Sedím si pěkně v plzeňském Crossu, piju přeslazený kafe, jím dýňový dort a cítím se podzimně. Po osmi hodinách v práci a hodině a půl doučování by si člověk řekl, že se pokusím si v takové ojedinělé chvilce trochu odpočinout. Moje workoholické prsty se ale neřídí mainstreamem a běhají po klávesnici i teď, jak jinak.

Přijde mi, že poslední dobou mám dost málo času na čtení, když ho tedy konečně mám trochu víc, logicky si chci přečíst něco hodnotného, něco, co mi dá po přečtení něco cenného. Třeba epickou fantasy zasazenou do světa podobajícího se Číně. Přihoďme k tomu ještě elementy ze známé pohádky a máme tu mého knižního favorita. Forest of a Thousand Lanterns, tedy Les Tisíce Luceren. To je snad poprvé, co se mi líbí i doslovný překlad do češtiny.

Naší hlavní hrdinkou je mladá Xifeng, jejíž teta ji celý život mučí a schovává ten fakt za 'výchovu'. Zlá teta chce, aby Xifeng naplnila svůj osud a stala se císařovnou celé země. Neteřince se to nelíbí, ale nakonec se samozřejmě rozhodne, že teta má nakonec asi pravdu. To by ale nebyla pravá YA kdyby Xifeng neměla po boku svalnatého asijského chlapce. Kterého pak nechá plavat (pardon za spoiler, ale po prvních třech stránkách byste to stejně věděli taky). Ve zkratce, Xifeng se nakonec dostane do paláce, v jejím osudu jakožto vládkyni země jí ale stojí v cestě ještě jedna překážka - těhotná císařovna.

Nechci se po lokte hrabat v detailech, což je u knížky o cca 360 stránkách docela oříšek, ale co musím zmínit je charakterizace postav v knize. Postavy, které jsem měla nenávidět jsem nenáviděla ještě o trochu víc, a ty co jsem měla mít ráda jsem zbožňovala. Nečetla jsem moc knih, kde by se vyskytovala antihrdinka, možná proto jsem byla jednoduše okouzlena něčím novým, ale Xifeng je naprosto úžasná postava. Sympatizujete s ní, i když víte moc dobře, že byste neměli. Fandíte záporným postavám, protože jsou vůbec záporné? Julie C. Dao mi pomohla si uvědomit, že všechno není černobílé.

Dalším skvostem je svět, který autorka vytvořila. Možná mám až moc velkou slabost pro pohádky a pohádkové popisy, ale nestalo se mi, že bych měla nutkání přeskakovat popisy přírody nebo politiky Feng Lu, tedy císařství, ve kterém Xifeng žije. S tímto faktem se ale bohužel pojí jediný problém, který jsem s knihou měla. Hodilo by se mi víc popisů, možná nějaká ta mapka vně přebalu nebo podobná perlička, protože ostatních zemí bylo popsáno až příliš na to, abych si dovedla utvořit nějakou celistvou představu o jejich kultuře či obyvatelích. Vzhledem k tomu, že se jedná o první díl duologie, jsem ale schopná tento fakt odpustit a doufat, že druhý díl na tohle bude myslet.

Hodnocení: 9/10

Test představivosti: Jakou pohádkou si myslíte, že byla kniha inspirována, jen na základě mé recenze? Nápověda: Jablka a srdce.

O vášních

23. října 2019 v 8:35 | lucie |  zápisník
Psát.
Minimálně v našem srdci Evropy máme všichni tu možnost říct, že to umíme. Ale je rozdíl mezi psaním a psaním. Vy věční čtenáři a aspirující spisovatelé mi jistě dáte za pravdu. On fakt, že někdo dokáže psát ještě neznamená, že by to dělat měl. Já sama si často připadám, jako bych na to ani neměla myslet, protože cokoliv co vzejde z mé hlavy bych dokázala přirovnat ke kouřící se hromadě psích... no, řekněme k odpadu.

Chvíli mi trvalo si uvědomit, že ten pocit je naprosto přirozený, ba co víc, že je dokonce k nezaplacení. Každý druhořadý (a často i prvořadý) pisálek by měl mít v sobě takový ten imaginární senzor, který vycítí brak na sto honů. I když onen brak možná vyšel právě z pisálkova pera. Samozřejmě, není nic špatného na tom svoje psaní pochválit a dopřát si tak tu tolik potřebnou motivaci, ale zamyslete se nad tím. Když kritizujete každé slovo, které napíšete, jakou reakci to ve vás podněcuje? Touhu napsat to líp. Ano, také to většinou vyústí v tunu frustrace a minimálně pět prázdných hrnků od kafe rozesetých po všech koutech pokoje, ale to je nutná oběť.


Jaké to vlastně je, psát? Vzhledem k tomu, že jsem velmi nedisciplinovaný a pohodlný člověk, psaní je pro mě jako krvácení. Proběhne jednou za čas, většinou v ten nejnevhodnější okamžik, a v nadměrném množství. K takovému špatnému načasování patřil třeba svaťák nebo den před deadlinem v momentě, kdy mi zbývalo udělat ještě 90% práce. Přibližně jednou za měsíc, možná dva, to ze mě všechno takhle vypadne. Prsty vychrlí slova na klávesnici a já ani nemyslím na to, jestli vůbec dávají smysl. Po takovém sezení se cítím vyčerpaná a spokojená a odhodlaná to další dny opakovat. Ale to se nestane. Proč?

Protože psaní je jako skok do ledové vody. Víte, že to bude dobrý, jakmile si na tu teplotu zvyknete, ale zároveň se bojíte prvotního styku s ní. A co když nastydnete? A co když vám bude zima? A nebude se vám to líbit a - Určitě jste si udělali představu. Pravdou ale zůstává, že jakmile do té vody skočíte, nejspíš nebudete chtít vylézt ven. Strach ze sezení před prázdným textovým dokumentem je podobný strachu ze skoku do takové vody a je jednoduché nechat se jím unést.

K psaní mám podobný vztah jako jsem měla ke škole. Nenávidím ji a zároveň miluji. Těším se do ní, a zároveň ne. Po dlouhé úvaze jsem došla k odůvodnění těchto rozporuplných pocitů. Není to škola, do které se těším, je to jen její představa. Představa toho, jak sedím v lavici, úhledně si zapisuji poznámky z nesmírně obohacujícího výkladu zapáleného profesora, kterému záleží na našem vzdělání. Představa jak mám naspaných minimálně osm hodin a za sebou čtvrt dne domácího studia. Ve skutečnosti můj rok na vysoké vypadal tak, že jsem byla ráda, když jsem ráno po pěti hodinách spánku vůbec rozlepila oči, a že v neskutečně nezajímavých přednáškách jsem si ani neměla co zapisovat, protože jsem tématu nerozuměla a absolutně nikoho to nezajímalo.

Ale psani? I když k němu chovám smíšené pocity, vím, že v tomto případě se jedná o něco podobného jako jsou vztahy mezi matkou a dcerou. Svoji mámu taky miluju, i když mi z 80% našich interakcí leze na nervy. A stejně bych ji nevyměnila za nějakou jinou, třeba za takovou, která vám koupí zmrzlinu kdykoliv si o ní řeknete a pravidelně vás vozí autem do školy. Stejně je to i s psaním. Mohla bych třeba začít s moderními tanci a zahodit celou tuhle tvořivou fázi za hlavu, ale to já udělat nechci. I kdyby mi moderní tance kupovaly tuny čokoládové zmrzliny.

Povězte mi o nějaké vaší vášni. Máte k ní stejný vztah jako já, nebo jsou pro vás výše psané řádky španělskou vesnicí?

S láskou
Lucie